Sport je zdravý a lidé si musí pomáhat...

Nevím, podle čeho si člověk vyhledává své kamarády. V případě psů se říká, že si člověk vybírá takového pejska, aby si byli podobní. A pokud si hned na začátku podobní nejsou, časem se vzhled upravuje a upravuje. Po letech máte problém poznat, kdo je člověk a kdo pes.

U lidí je to možná stejné. Když se porozhlédnu po svých kamarádech, nelze některé společné znaky nevidět. Ne že bychom měli stejné obličeje nebo věk. Podobnost je v našich postavách, které se liší v úrovni nějakých slabých dvaceti kilogramů. To se někomu může zdát hodně. V případě nás chlapů, kteří jsme jedničky, tedy první číslice na váze vždycky ukazuje jedničku, to ale není zas tak moc.

Není mi jasné, proč všichni vypadáme tak blahobytně. Každý z nás se v minulosti věnoval závodně nějakému sportu, všichni se dodnes snažíme hýbat. Přesto by z nás Ježibaba z pohádky "O perníkové chaloupce" měla radost, a to dokonce bez dodatečného přikrmování. Možná, že nás děsí slavná věta naší kolegyně, která kdysi prohlásila: "Sex s chlapem pod sto kilo, to není sex, ale jen takové opylování." Určitě by pro nás nebylo příjemné, kdybychom doma byli považováni jen za malý bodavý hmyz s neuspokojivým sosákem. Takže jsme se dlouholetým zodpovědným přístupem k jídlu dostali až na váhu, kterou naši zemědělci v případě prasat považují za váhu jateční. Asi se vám zdá nezdvořilé, že své kamarády, a tedy i sebe, srovnávám s prasaty. Oni se ale určitě neurazí. Dobrovolně a s radostí se totiž účastní akce zvané "Plavení hrochů." A já se domnívám, že z hlediska kultu krásy těla je na tom hroch snad ještě hůř než prase, nebo ne?

Jedná se o akci tradiční a pravidelnou. Koná se každý rok během zimního období v našem krytém bazénu. Pravidelnost spočívá v tom, že se scházíme opakovaně a to tehdy, když máme volný čas a jsme schopni se sejít, což je k naší lítosti opravdu zřídka.

Nicméně plavení hrochů milujeme. Kladné ohlasy sbírá akce i u ostatních návštěvníků bazénu, a dokonce i u obslužného personálu. Společenská pravidla pro účast jsou totiž neúprosná. Svá vypracovaná těla vystavujeme zásadně a pouze v krásných plavkách typu "Rozmarné léto." Kdo je neznáte, jedná se o elastické, bavlněné, bílo-modro proužkované plavky s laclíky přes ramena, které krásně vyrýsují naše kulaťoučká bříška. Pokrývku hlavy obstarávají starosvětské buřinky získané z internetu za cenu sto korun českých. V ústech džentlmena pak nesmí chybět tlusté nezapálené viržinko, neboť v bazénu se kouřit nesmí. Naštěstí nehořící kuřivo nám obsluha toleruje.

Na programu je jak saunování, tak sportovní výkony. Obvykle uplaveme jeden až dva bazény a jak říkáme, dáme minimálně pět vířivek. Účast ve vířivkách je naší oblíbenou kratochvílí. Když se nás osm pěkně rostlých chlapů nacpe do kruhové vany o průměru cirka dva metry, nezbude opravdu už ani kousek volného místa. Někdy se ani tak všichni nevejdou. Potom ti nejhubenější musí za trest stát uprostřed vířivky. Dáváme tak najevo hluboké pohrdání s jejich nekolegiální postavou.

Původně jsme se domnívali, že tuto činnost budeme provádět jen a pouze z důvodu snahy o tělesné potěšení. Dnes ji ale provozujeme i z důvodů pedagogických. Jednou se totiž přihodilo, že když jsme již okupovali vířivku delší dobu, přiblížila se k ní paní se školou povinným chlapcem. Je jasné, že džentlmen s buřinkou nenechá dámu před vstupem do tohoto zařízení stát. Proto jsme se jednotně zvedli a dali uvolněnou vířivku k dispozici. Paní, než stačila nabídku přijmout, vytřeštila oči a prohlásila "Ježišmarja, vždyť tam není žádná voda!" Můj bratr Luďa, který je vyloženě pedagogický typ, protože jeho žena byla učitelka, okamžitě poskytl potřebné vysvětlení.

"Paní, Archimédův zákon je jedním ze základních zákonů fyziky. A ten praví, že pokud naše těla zcela vyplnila vířivku, pak byla kapalina, tedy voda, těmito těly kompletně vytlačena. A vy se jí proto nemůžete domáhat. Vám a vašemu chlapci jsme tedy posloužili jako demonstrační pomůcka. Pokud chcete tuto naši pedagogickou snahu ocenit, můžete tak provést v místním bufetu."

K naší lítosti paní na nabízenou možnost sponzoringu nijak pozitivně nezareagovala. Ještě chvíli bezradně koukala na prázdnou vanu a uklidnila se, až když pochopila, že do ní po nějaké době voda tryskami opět nateče. Pak už jsme ji bohužel nepotkali. Věřím ale, že ona i její chlapec si budou do smrti pamatovat prostřednictvím jak krásných demonstračních pomůcek lze dokladovat fungování Archimédova zákona v praxi...

Tato naše pedagogická činnost je jistě záslužná. Jsme ale přesvědčeni, že nás nezabije ani trocha sportu. Při plavbě napříč bazénem samozřejmě nedosahujeme nějakých závratných rychlostí. Koneckonců s buřinkou na hlavě a viržinkem v puse, to ani dost dobře nejde. A je také třeba vzít do úvahy, že naše vzory a předobrazy ve filmu "Rozmarné léto" rozhodně nebyly žádnými závodníky. Obvykle tedy tímto rozvážným pohybem uplaveme v bazénu vzdálenost tam a zpátky. Máme pak radost, že jsme udělali něco pro své zdraví. Jednou se ale situace výrazně zkomplikovala. Kamarád, kterého zde budu uvádět jako Dancera, má velmi přísnou ženu. Záměrně nepíšu, o koho se přesně jedná a používám utajenou přezdívku, aby to nevypadalo, že si z něj dělám legraci, když je to vlastně chudák. Navíc i většina z nás ostatních, pokud má doma poslední slovo, tak je to pouze "tak si to teda kup, no..." Takže posmívání se takovému nešťastníkovi by bylo trochu farizejské.

Dancerova žena se domnívá, že pokud by mu chvíli neřídila život, mohl by zvlčit. A tomu je třeba za každou cenu zabránit. Proto jej pustila na akci "Plavení hrochů" jenom pod podmínkou, že uplave minimálně čtyřicet bazénů. Takové heroické tělocvičné výkony však na tuto akci z našeho pohledu rozhodně nepatří...

Můžete si říct, že Dancer mohl ženě po návratu drobně zalhat. Stačilo by doma oznámit uplavání požadované vzdálenosti i kdyby jeho tělo vůbec neokusilo teplotu bazénové vody. Ale to pochopitelně nešlo. Jednak džentlmeni nikdy nepodvádějí, jednak venku byla již úplná tma. Proskleným čelem bazénu bylo vidět pouze dovnitř, nikoliv ven. Nemohli jsme si tedy být jisti, jestli Dancerova důsledná žena, sama nepozorována, zpovzdálí situaci nesleduje.

Protože jsme parta kamarádů, chtěli jsme bez řečí Dancerovi pomoci. Přáli jsme si, aby si mohl stejně jako my ostatní užívat pocitu chlapské sounáležitosti a dobré pohody. Jenomže jak to udělat? Jistěže nás hned napadlo, že pokud má Dancer uplavat čtyřicet bazénů, můžeme se na něj kolegiálně "složit." Tedy celkově, myšleno dohromady, těch čtyřicet bazénů zvládnout formou štafetové platby. Což se lehko řekne, ale hůř udělá... Výrazná většina naší skupiny vlastní vysokoškolské tituly a nebylo tedy problém spočítat, že pokud každý z nás osmi uplave své standardní dva bazény, potom 8 × 2 = 16 bazénů. Stále nám však bude nějakých 24 bazénů chybět. Varianta, že bychom každý uplavali pět bazénů, vůbec nepřicházela v úvahu. Tím bychom zcela narušili charakter akce a udělali z ní zběsilé závody. Navíc bychom tím popřeli našeho učitele národů Jana Ámose Komenského, který pravil "Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest," a my jsme se nacházeli na plavení hrochů, nikoliv hovad. Naštěstí někoho napadlo, že bychom mohli požádat o pomoc veřejnost. Zlí jazykové pochopitelně tvrdí, že jsem to byl já, protože jsem z nás všech největší hajzlík.

A od nápadu nebylo daleko k činům. Začali jsme okamžitě obcházet ostatní návštěvníky. Kdo z vás chodí alespoň občas do bazénu, jistě ví, že se tam scházejí lidé vesměs přátelští a sympatičtí. To se potvrdilo i v tomto případě. Většina se usmívala už když nás spatřila. Poté co jsme jim vysvětlili, do jak prekérní situace se kamarád dostal, neodbyl nás vůbec nikdo. Naopak sto procent mužů, tedy vlastně všichni, okamžitě souhlasili. Chápali, že chlapovi v tak nezáviděníhodné situaci, je třeba pomoci. Koneckonců většina z nich byla ženatá nebo tento stav již v minulosti zažila. Tedy bez jakéhokoliv reptání své dva bazény na pomoc spolutrpícímu uplavali. Ženy měly většinou určitou pochybnost k přesnosti námi poskytnuté informace, a navíc je trápila otázka ženské sounáležitosti. Což ale nijak nevadilo, neboť alespoň některé z nich přesto plavbu provedly. To naprosto stačilo, aby byl Dancer zachráněn. Nejen, že jsme celkově štafetově zvládli uplavat čtyřicet bazénů, my jsme tento limit dokonce překonali!!!

Navíc tato záchranná akce výrazně zlepšila atmosféru v bazénu. Lidé k sobě měli tak nějak blíž. Vzájemně se usmívali a prostorem se všeobecně rozhostila dobrá nálada. Existovala jen jedna, jediná výjimka. Byl jí Dancer, kvůli kterému jsme se všichni tak snažili. Ten dštil síru na všechny strany a tvrdil, že mu děláme ostudu po celém městě. On že se prý své ženy nebojí, pouze z ní má respekt. My ostatní, kteří známe jeho ženu, jsme jeho respekt k ní samozřejmě chápali. Byli jsme navíc smutní z jeho obvinění, že ho shazujeme před ostatními lidmi, což evidentně nebyla vůbec, ale vůbec žádná pravda...

Z výše popsaného příběhu je vidět, že některá moudra, které se o nás Češích říkají, platí, a jiná zase ne.... Naprosto pravdivým se ukázalo pořekadlo "Každý dobrý skutek bude po zásluze oceněn." Dancer dodnes, když si na tuto událost vzpomene, používá naším směrem nepublikovatelné výrazy, a my jsme mu přitom tak chtěli pomoci. Naopak naprosto neplatí, že by Češi nebyli ochotni pomoci bližnímu svému. Pokud je s úsměvem požádáte, vyjdou radostně vstříc. Čím se jedná o větší blbost, tím jsou ochotnější. A to je opravdu dobře, protože úsměv je zvláště v dnešní těžké době tak strašně důležitý...

Asi bych tady mohl kapitolu ukončit. Tím bych vás ovšem ochudil o informaci, jaké mělo zmíněné "Plavení hrochů" pokračování.

A jak to bylo dál ?  Jak jste se dočetli výše, ze všech kamarádů jsem já ten největší hajzlík - takže hledejte v knížce - přibližně na straně 11..